Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

1. Jak jsem se stal spirituálním terapeutem

11. 10. 2009 14:44:20
Na startu mi svět připadal jako mučírna a lidé jako necitliví roboti. Narodil jsem se císařským řezem, což mi moje maminka nikdy neodpustila. Aniž si toho byla vědoma, celý život se mnou zacházela jako s agresorem, zlým a nebezpečným člověkem. Na rodinných setkáních s chutí vyprávěla o hrozných útrapách, které jsem jí způsobil už při porodu, a oč by bývalo bylo lepší, kdyby mě z ní tehdy vyřezali po kouskách. Byl jsem tímto drsným rodinným folklórem tak odkojen, že jsem ho ani nevnímal (ale moje žena z toho nejprve téměř omdlévala, než si také zvykla :-). A tak bylo od samého začátku důkladně zaděláno na mé duševní problémy.

Duchovní cesta vede k ukončení utrpení

V osmnácti letech jsem se na bramborové brigádě skamarádil s žákem Dr. Eduarda Tomáše a rázem vzplál vášnivou duchovní touhou po úplném osvobození. Buddhova slova „narození je utrpení, život je utrpení, smrt je utrpení, duchovní cesta vede k ukončení utrpení" skanula do mé vyprahlé duše jako rosa nebeská. Nasadil jsem disciplínu a dva roky denně meditoval, než jsem se vůbec odvážil předstoupit před pana Tomáše a požádat ho, aby mě vzal do učení. Podíval se na mě tehdy svýma světlemodrýma, rentgenovýma očima a pravil „Ale ty už něco duchovně děláš, že!" A já se telelil, že to POZNAL.

Tomášovo učení bylo tvrdé, mnohem tvrdší, než jak ho později prezentoval veřejnosti, když už byl slavný. „Ego proti egu, až chcípne," bylo jeho oblíbené rčení. „Člověk = Bůh + touhy. Když tu rovnici otočíš, dostaneš Bůh = člověk - touhy." Snažil jsem se o uskutečnění těchto pokynů dvacet let. Zpočátku to vypadalo nadějně, všemu jsem rozuměl, měl jsem dojem, že řadu duchovních teorií důvěrně znám z minulých životů, ale moje duševní stavy se ani dlouhodobě nijak nelepšily. Brutálním úsilím jsem se sice promeditovával do zajímavých vnitřních stavů, které mi pan Tomáš potvrdil jako „savikalpa samadhi", ale z meditace jsem se pokaždé vracel do života stejně bezútěšného, jako byl před meditací. Začal jsem si s nelibostí všímat, jací jsme my jogíni autističtí, duchovně pyšní jedinci, kteří nemají motiv přátelsky jednat s druhými, ani radovat se z vlastního života. Začalo mi docházet, jak jalový život vlastně žiju, pokud zrovna nebojuju o osvícení. Moje duše se pod tím tlakem cítila jako nezralé, zelené, kyselé jablíčko, které je trháno ze stromu předčasně, a čím dál víc plakala nejen proto, že ji ta trhaná šťopka už hrozně bolela, ale hlavně z beznaděje, že bude-li utržena jako nezralá, zelená a kyselá, nedočká se nikdy své zralosti - nezčervená, nezesládne a nenaplní se lahodnými šťávami.

Po dvaceti letech jsem to vzdal. Cítil jsem, že moje duše touží po zralosti - po zčervenání, vysládnutí, po dostatku slunce a větru, po štěstí... a teprve tehdy, už ve věku dospělého muže, jem si uvědomil, jak špatně na tom je moje vlastní duševní zdraví.

Klasická psychoterapie

První „vážný" kontakt s psychologem jsem absolvoval ještě za hlubokého totáče v manželské poradně. Přede mnou tam už byla moje žena, takže psycholog na mě vyrukoval se sérií výčitek, kterými mě volal k zodpovědnosti za udržení rodiny. Potvrdilo se tím moje neblahé tušení, že psychologie je naprosto směšná pavěda, ubohá, trapná a nepomáhající. Tento „odborník" si možná myslel, že mi pomáhá, ale stal se pouze hlásnou troubou která mi tlumočila vylhaná obvinění od mé ženy, aniž ho sebeméně zajímalo, že z mého pohledu je destruktivním elementem našeho manželství právě její nesnesitelná prolhanost, čímž mě uvrhnul do ještě hlubšího zoufalství.

Přesto jsem se hned po revoluci přihlásil do prvního vypsaného ročníku Skálovy Pražské psychoterapeutické fakulty. Hnalo mě naléhavé tušení, že psychoterapii lze dělat podstatně lépe, než jak mi to tehdy předvedl onen přitroublý manželský poradce, a že se musím nejprve dobře naučit řemeslu, jakkoliv jím hluboce pohrdám. Během několika let večerního studia klasické psychoterapie vzrostla moje důvěra v terapeutické řemeslo natolik, že jsem „zaťukal na dveře psychoterapeutické ordinace z druhé strany" a přihlásil se do klasické psychoanalýzy jako klient. Nechtěl jsem být troškař, psychoanalýza měla pověst nejdůkladnější péče o lidskou duši, a tak jsem jezdil na sezení třikrát týdně přes celou Prahu po čtyři dlouhé roky.

První rok mi v psychoanalýze vyhovoval komfort volných asociací, skrze které jsem se na kanapi psychoanalytikově vyplakával ze všech těch křivd, selhání, zklamání, ublížení a mindráků..., aby mě to pak už přestalo bavit a další tři roky jsem chodil do terapie z pouhé urputnosti a z jakési naděje, že s velkým počtem sezení to se mnou přeci jenom něco udělá... Neudělalo. Po čtyřech letech jsem psychoanalýzu s těžkým srdcem vzdal s pocitem, že to byl promarněný čas a vyhozené peníze. Zůstal ve mně z toho všeho údiv nad tím, že v se psychoanalýze důsledně ignoruje duchovní rozměr života, čímž se plánovitě obcházejí ty nejdůležitější klíče k uzdravení. I když jsem už byl na celé duchovno pěkně alergický, cítil jsem, že v klasické psychoterapii mi ale duchovnost chybí.

Regresní terapie

Pak přišla móda regresní terapie, u které jsem samozřejmě nemohl chybět. Lákadlo možností nahlížet do minulých životů a do prostoru mezi životy bylo pro mě neodolatelné. Účastnil jsem se jednoho z prvních výcviků u Andreje Dragomireckého a naprosto regresní terapii propadl, takže jsem na výcviku po několik let trávil všechny dovolené. Měl jsem dojem, že toto spojení terapie a duchovnosti je geniální a že tady můžu konečně nejen zúročit veškeré předchozí zkušenosti, ale hlavně vyhojit své vlastní duševní problémy, o jejichž gigantických rozměrech jsem po všech těch marných pokusech už opravdu nepochyboval.

Ani tady jsem si své problémy nevyhojil. S odstupem vidím, že regresní terapie často vzbuzuje marné naděje, že umí zprostředkovat přístup k těm „správným informačním zdrojům", jejichž exemplární obětí jsou například lidé, kteří přicházejí do terapie se seznamem předem připravených otázek o své minulosti, přítomnosti a budoucnosti. Věřit v existenci takových informačních zdrojů je podobné jako věřit v existenci těch správných pokladen, které člověku vydají tolik peněz, kolik bude chtít, jen k nim dostavit. Ale hlavně mě deset let života v prostředí regresních terapeutů zbavilo iluzí o terapeutické účinnosti regresí. Regresní terapii lze přirovnat k mechanickému mlýnku, do kterého je klient vhozen a terapeut točí klikou, dokud z klienta nevymele jeho psychické potíže. Podle mé zkušenosti se řada potíží touto cestou prostě vymlít nedá. Bohužel.

Deprese

Když mi bylo padesát pryč, byl jsem podruhé rozvedený a moje duševní problémy se mi stále smály do očí, regulérně jsem se z toho zhroutil a skončil v péči psychiatra na antidepresivech. Jasně a definitivně se prokázalo, že žádná z existujících duchovních nauk ani terapií mi nedokázala pomoci. Definitivně mi došlo, že zvenku už žádná pomoc nepřijde, že ji přestávám očekávat a upínat se k ní. Že to už opravdu musím přijmout ve vší syrovosti právě takové, jaké to je.

Teprve tehdy jsem se odrazil ode dna.

Terapie něhou

Na stará kolena jsem si naprosto hédonisticky dopřál zacílení své aktivity nejsladším možným směrem - vytvořit si sobě na míru syntézu terapeutického řemesla, spirituality, chuti věnovat se něžně ženám a palčivé touhy hojit utrpení sobě i druhým. Začal jsem rozjíždět svůj životní projekt - terapii něhou. Jak jsem se sám odrážel ode dna, vyvíjel jsem za pochodu terapeutické techniky nejprve pro sebe, abych je pak testoval na klientkách a s úžasem zjišťoval, že fungují. Jsem přeci nejnevyléčitelnější klient na světě, takže pokud to pomůže mně aspoň trochu, pomůže to mým klientkám naprosto spolehlivě.

Vesmír mi potichu dal klíče od řady aspektů duševního zdraví a já se je učím používat. Většina klíčů je úplně nová, ještě nikdy jsem je u nikoho druhého neviděl, ani jsem o nich dosud nic nečetl, o to více si jich považuji. Se svojí zkušeností nevyléčitelného klienta a s novými klíči od Vesmíru jsem schopen dělat mnohem efektivnější terapii, než jakou jsem kdykoliv před tím zažil sám na sobě. A co je pro mě velmi zajímavé, překvapivé a sladké - terapie se pod mýma rukama sama rozvinula do mnohem spirituálnějšího tvaru, než jaký jsem původně plánoval.

Transformační psychoterapie

Něhoterapeut na SinajiMám teď v rukou klíče k efektivní pomoci skoro každému, kdo o pomoc opravdu stojí, a chci je používat vážně a zodpovědně. Když jsem chystal tento blog, ujasnil jsem si, že mě terapie něhou přestává uspokojovat především proto, že svojí kontroverzností řadu lidí zbytečně odrazuje. Už dávno nepracuji jenom se ženami, po mnoha letech ke mně začínají do terapie přicházet i muži a funguje to s nimi nádherně. Název „terapie něhou" už nevyjadřuje to, co se v terapii ve skutečnosti děje. Podstatou terapie je transformace. Ta je totiž jediným postupem, který může přinést trvalé terapeutické zisky. Chce-li člověk změnit své prožívání, musí se nejprve změnit sám.

Tak jsem si řekl, že odteď začnu svoji práci označovat výstižnějším pojmenováním „transformační terapie". A v následujících příspěvcích se pokusím srozumitelně vysvětlit, o co jde - čili představím ty nejdůležitější „klíče k duševnímu zdraví".

Autor: Jan Havelka | neděle 11.10.2009 14:44 | karma článku: 37.37 | přečteno: 8473x

Další články blogera

Tato rubrika neobsahuje žádné články...

Další články z rubriky Společnost

David Wiltsch

Nezapomeňme si připomenout hrdiny od Zborova

Roku 1917 došlo v rámci Kerenského ofenzívy k bitvě u Zborova, kde prvně nastoupila i Československá brigáda. Z pohledu války nevýznamná bitva. Z pohledu prvního odboje však důležitá událost na cestě k samostatnému stát

23.6.2017 v 17:43 | Karma článku: 6.83 | Přečteno: 99 | Diskuse

Hana Rebeka Šiander

Jaké to je randit se skrblíkem?

Muž. Vysoký, štíhlý, usměvavý, milý, uměl zajímavě a barvitě hovořit a vyprávět. Dokázal mě pokaždé rozesmát a byl vůči mně pozorný, naslouchal mi. Jeho vadou charakteru bylo, že to byl skrblík. Miloval peníze a sám sebe, ne mě.

23.6.2017 v 15:52 | Karma článku: 17.09 | Přečteno: 548 | Diskuse

Jakub Kouřil

Oslík a dáreček

Byl jednou jeden oslík, který vypadal jako všichni oslíci. Měl dlouhé uši a krásně hýkal. Jeho hlava se krásně táhla v úsměv. Oslík se jmenoval Jumbo a měl důvod se radovat. Vlastnil totiž žlutou krabičku.

23.6.2017 v 15:48 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 75 | Diskuse

Jiří Hermánek

Statisíce podpíraču? Tak to je pěkně na draka...

Moji ctění kolegové Turner a Vlk, každý svým osobitým způsobem, ztvárnili svůj názor na tu kreaturu, co sedí, jako žába na prameni, na Hradě a nehodlá tam vpustit žádného pravdoláskovce. To je tedy ale opravdu smutné.

23.6.2017 v 14:30 | Karma článku: 25.72 | Přečteno: 594 | Diskuse

Pavel Chalupský

Logika, Duše, Intuice.

Tak je tu máme krásně seřazené. Každá z nich představuje část nás samých. Jsou naší podstatou. O Logice jsem se kdysi učil, o Duši a Intuici ani muk. Tak se zkusím zamyslet.

23.6.2017 v 14:20 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 34 | Diskuse
Počet článků 14 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 7010

65 let, celoživotní hledač pravdy a terapeut - specialista na temnou noc duše.

www.vnitrni-dite.cz
www.transformacni-terapie.cz
www.terapie-nehou.cz
www.havelka.info

Seznam rubrik

Napište mi

Vzkaz autorovi


Zbývá 1000 znaků.


Toto opatření slouží jako ochrana proti webovým robotům.
Při zapnutém javaskriptu se pole vyplní automaticky.


více


Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.