K předchozímu článku (3. Diagnostika a rehabilitace touhy) připojuji tři komentované „případové studie touhy“.
1. Potlačená touha, nepříznivý výsledek
Před mnoha lety jsem absolvoval četné semináře osobního rozvoje, na nichž se několikrát zopakovala stejná frustrující situace. Dostali jsme za úkol nechat v meditaci přijít vizi své ideální práce, čili ujasnit si, co bychom dělali ze všeho nejraději. Obvykle nám k tomu vonělo čoudítko a hrála esoterní hudba. Viděl jsem to okamžitě a už dopředu jsem se toho bál – nádhernou, blaženou a velmi smysluplnou vizi, jak hladím holky pro jejich dobro, protože je to forma terapie – bájná terapie něhou.
Nenáviděl jsem tuto vizi, tuto svoji touhu, protože jsem věděl, že její smysluplnost je pouze zdánlivá. Bylo mi jasné, že ve skutečnosti je to celé pouze produktem mojí naprosté úchylnosti, za kterou sám sebou po celý život opovrhuji.
Zatímco druzí kurzisté vyprávěli po skončení meditace o samých ušlechtilých vizích – že chtějí pěstovat ekologické potraviny, založit v jejich dědině esoterní centrum či zachraňovat sirotky v Africe, já jsem pouze trapně mlčel, protože o takové úchylárně, jakou je terapie něhou, jsem v tak duchovně pokročilém prostředí opravdu neměl odvahu ani promluvit.
Terapeutický komentář
Tehdy ve mně vládl ministr pevnou rukou a princezna byla v nemilosti. Vliv ministra byl tak drtivý, že princezna o své úchylnosti vůbec nepochybovala. Teď, když dělám terapii něhou už sedmým rokem, ji považuji za nejlepší nápad svého života. Kdybych dokázal svoji touhu odblokovat dřív, nemusel jsem ztrácet tolik let zbytečným odkládáním. Jenže tehdy ještě neexistoval žádný něhoterapeut, který by mi v tom mohl pomoci :-)
2. Vyslyšená touha, nepovzbudivý výsledek
Před nějakými patnácti lety jsem už dlouho pracoval jako programátor a spisovatel manuálů ve firmě APP (nyní NESS, docela velká a prestižní IT společnost) a dost jsem se tam trápil. Všechno ve mně už volalo po změně, ale já vůbec netušil, odkud by mohla přijít, protože jsem nic jiného než informační technologie na profesionální úrovni neuměl.
V té době vrcholila móda počítačových animací. Na každou počítačovou 3D animaci jsem tehdy zíral s tichým steskem a touhou také si to jednou smět zkusit. Tehdy už jsem svoji touhu bral přeci jenom vážně, a tak jsem se čím dál víc zaobíral záměrem stát se počítačovým animátorem. Až jsem se jednoho dne vlouskl do firmy Visual Connection, tehdejšího špičkového českého tvůrce a propagátora počítačových animací, s asertivní prosbou smět se u nich po večerech tu animaci učit. Vyšli mi vstříc, takže jsem dostal možnost sedět několikrát v týdnu v pozdně večerním čase u jejich vysloužilého počítače a pomocí tutoriálu se svépomocí učit animovat. Měl jsem v plánu nejprve se animaci naučit a pak se tam ucházet o místo.
Docela mi to šlo a několik týdnů mě to dokonce i bavilo. Ale brzy jsem si všimnul, že odtamtud večer chodím s úplně stejnou skleslostí, s jakou chodívám v jiné večery ze svého zaměstnání v APP. Po pár dalších týdnech mě to přestalo bavit úplně, protože mi došlo, že počítačová animace je jen další variantou dobře známého „počítačového vopruzu“.
Terapeutický komentář
Tehdy už princezna seděla na trůně, byť ještě ne příliš pevně. Ministr jí tento příběh sice omlátil o hlavu jako důkaz její nekompetence stanovit smysluplné cíle, ale princezna to ustála, protože jí došlo, že si tu animaci opravdu potřebovala vyzkoušet a že je ráda, že už ví, jak animace chutná, a nepotřebuje se jí už dál zabývat. Kdybych si tehdy tuto nepovzbudivou zkušenost nedopřál, dodnes bych mohl snít o tom, jak krásné by bylo být počítačovým animátorem a jak je mi líto, že mi to můj krutý osud nechce dopřát... :-)
3. Vyslyšená touha, povzbuzující výsledek
Před pěti lety se mi poprvé v životě poštěstilo letět na dovolenou do Egypta k Rudému moři a rovnou jsem tomu propadl. Měl jsem štěstí na nádhernou, romantickou destinaci a postupně jsem objevil další, ještě úžasnější, takže Egypt se pro mě stal relativně dostupným rájem na zemi.
Protože moje princezna se v ráji cítí dobře, začala brzy rozvíjet lákavé vize jaké by to bylo, dělat v Egyptě i terapii něhou. Když s tím nápadem poprvé přišla za ministrem, řekl jí, že snad asi upadla, že je to naprosto nerealistické, protože je samozřejmě zvykem, že za cestu do teplých krajin si člověk zaplatí, ale rozhodně není zvykem, aby mu cestu zaplatil někdo jiný, a že princeznin návrh se nepřijímá.
V té době už princezna seděla na trůně velmi pevně a vztahy s ministrem už byly dlouho provoněné vzájemnou synergií. A tak princezna ocenila ministrovu oponenturu, poděkovala mu, že tak pečlivě hlídá realizovatelnost našich projektů a přesněji zaostřila svoji vizi: Pro začátek by nám klientka za TŇ v Egyptě platit nemusela, stačilo by, kdyby nám zaplatila pouze zájezd. Princezna se nejprve důkladně ubezpečila, zda by se v takové situaci cítila dobře, a pak svůj návrh přednesla ministrovi znovu, ale tentokrát s pádným argumentem, že kdyby nám Egypt zaplatila klientka, ušetřili bychom ve státní kase.
Na takové argumenty ministr slyší rád, a proto princeznin návrh na druhý pokus přijal. Princezna ho pověřila vypracováním realizační studie a marketingové strategie (od toho je tam ministr přeci především :-), pak jsme to společně rozjeli a... zas tak zázračný obchodní úspěch to nemělo, zatím jsme byli s klientkou v Egyptě pouze třikrát, (pokaždé s jinou), ale pokaždé to STÁLO ZA TO.
Terapeutický komentář snad není třeba.
