Jan Havelka

4a. Svědectví z terapie vnitřního dítěte

4. 01. 2010 18:39:54
K předchozímu článku „4. Terapie vnitřního dítěte“ si dovoluji pro ilustraci uvést výpověď klientky H., která terapii vnitřního dítěte absolvovala dokonce dvakrát :-):

Je to rok a půl, co jsem absolvovala Terapii něhou, a těším se dodnes z jejich zisků. Přesto ve mně občas probublávají na povrch pocity ublíženosti, nespokojenosti se sebou sama a hlavně s okolím. Neúspěšně jsem se pokoušela vymámit z lidí kolem sebe útěchu, čím víc jsem tlačila na pilu, tím hůř mi bylo. Nakonec jsem uznala, že jako absolventka TŇ, která kdysi dostala stručný návod, jak pečovat o své vnitřní dítě, a jako dospělá žena bych si s tím měla umět poradit sama. Sešla jsem se tedy znovu s Janem Havelkou a poprosila ho, aby mi pomohl rozkrýt, co se to ve mně děje, a aby mi to pomohl „láskyplně“ odstranit.

Šlo to ztuha, neboť jsem měla vyhledávat chvíle, kdy jsem v poslední době byla sama na sebe hnusná, nazírat to a upřesňovat, v jakých pocitech se ta ošklivost projevila. Lehce jsem se za sebe styděla, a tak jsem docela s úlevou zabrousila do svého dětství. Nebylo sice povznášející sledovat, jak mně rodiče ubližovali, ale šlo to mnohem lépe – já jsem byla chudinka, za nic jsem nemohla, a oni ke mě vysílali taková poselství jako: „Fuj, ty jsi ošklivá, ty snad nejsi moje.“; „Dělej, seš jak zpomalenej film. Proč na tebe musím pořád čekat? Jsi na obtíž.“; „Cos to udělala, ty nemehlo? Tys mě ztrapnila. Proč nejsi jiná? Nechci tě.“; „Jsi úplně neschopná. Budižkničemu.“; „Zbabělče.“; „Jsi něco míň. Nezasloužíš si to, co já.“; „Stydím se za tebe.“

Jenže ke každému odstínu nelásky a nepřijetí, ke každému výroku šlo dohledat situaci z poměrně nedávné doby, kdy jsem se já sama peskovala a zraňovala stejným způsobem a se stejnou razancí. Naučila jsem se to ve svém dětství tak dokonale, že je to automatický postoj, který vůlí nejde téměř ovlivnit a jen zlomek z něho si běžně uvědomuji. Vybavovalo se mi takových situací stále víc, a jak jsem je vynášela na světlo a mluvila o nich, cítila jsem se uvězněná v tíze, až se mi vůbec nechtělo hýbat a zabývat se tím – z obav, co ještě objevím. Něhoterapeut to v jednu chvíli zastavil a nechal mě tu tíhu pocítit. Byla to část trápení mé vnitřní holčičky.

Bylo poměrně lehké poznat, co to je a viděla jsem dobře, jak moc holčička potřebuje slyšet a cítit: „Pojď ke mně. Pochovám tě. Chci tě. Mám tě ráda. Poslouchám tě. Jsem na tebe pyšná, jak jsi šikovná. Dám ti to nejlepší.“

Mnohem těžší bylo pochopit a uznat, proč se to všechno takhle děje. Že nejsem obětí rodičů. Že nejsem malá bezmocná holčička. Že si to dělám já sama. Zpočátku jsem stále viděla jen trpící dítě, s nímž jsem se ztotožňovala, a trestající, zmatené a nešťastné rodiče. Odmítala jsem se ztotožnit s rodičovskou složkou v sobě. Tvrdila jsem, že utrpení v dospělosti je součástí transformačního tlaku a připadalo mi to neobyčejně ušlechtilé a pokrokové. Dokud mi to Jan Havelka nepřipodobnil k „osvícenému“ postupu rodičů, kteří dítě trestají pro jeho dobro, protože to dítě je tak špatné, že to s ním jinak nejde. Alibistické pokrytectví. Cesta k tomu, abych u sebe viděla a přijala, že utíkám před zodpovědností za to, že obrazně řečeno z bezradnosti trápím malou holku a ještě jsem přesvědčená, že dobře činím, nebyla přímá a jednoduchá.

Vedla přes sebelítost k lítosti nad vnitřní holčičkou a pak se dostavil popud sevřít to dítě v náruči. Nejprve jsem byla jakoby cizí příchozí, který se slitoval, a když se mě to dítě křečovitě drželo a plakalo, poznala jsem v něm kus sebe sama. Učinila jsem jen tak naslepo pokus a řekla mu neobratně: „Promiň.“ – a ono to přijalo, vděčné už vůbec za to, že se jen k němu hlásím! Kontakt byl navázán a já s úžasem sledovala, jak málo stačilo, aby mu bylo dobře, jak moc o mě stálo. Moje holčička nechtěla žádné drahé radosti v podobě krásných věcí a požitků – což jsem si tak matně představovala, když jsem vzpomínala na absolvovanou TŇ – chtěla hlavně moji pozornost. Tím se také vysvětluje, proč mě v uplynulé době příliš netěšily žádné „dárky“ – zanedbané vnitřní dítě se jimi nechtělo nechat odbýt.

S pomocí něhoterapeutovou jsem zjistila, že vnitřní holčička teď nejvíc ze všeho touží po tom, abych si jí všímala a poslouchala ji, chovala a chránila, a to hlavně ve chvílích slabosti, kdy se na ni vztekám nebo vyrážím obviňovat celý svět a nechávám ji opuštěnou. Dostala jsem staronovou pomůcku, abych to dokázala – rituál péče o vnitřní dítě – a teprve teď nahlížím jeho pravý smysl. Není to rozmazlování sebe sama ve chvílích pohody, jak mi dříve připadalo, ale navázání skutečného, hlubokého kontaktu s důležitou složkou svého já, tak abych sama svými silami držela pohromadě nejen tehdy, když je mi dobře, a abych si sama volila, že mi bude, pokud možno, co nejlépe. Teprve potom má člověk skutečně co nabídnout i druhým lidem.

* * *         

Dítě a anděl
Dívám se z většího odstupu na metodu, kterou Jan Havelka používá, aby lidem pomohl ošetřit zraněné vnitřní dítě a uvědomuji si, že její prvky znám odjinud.

S traumaty a nepříjemnými zážitky z dětství pracuje regresní terapie. I v ní se stopují určité emoce, které jsou někdy vyjádřené slovy, a vyhledávají se v různých událostech v průběhu času. Rozdíl je v tom, že v regresní terapii se vše děje mechaničtěji, klient a terapeut postupují v čase hluboko do minulosti před současným životem klienta, zpracovávají podstatně větší objem událostí, a celý proces je tak mnohem zdlouhavější, únavnější a bolestnější. Přitom neexistuje dokonalá záruka, že to, co klient znovuprožívá, skutečně souvisí s jeho současnými potížemi a velmi malý důraz je kladen na to, aby si aktivně pomohl tady a teď.

Při kontaktu s vnitřním dítětem se zase uplatňují techniky channelingu, a to velmi střídmým a praktickým způsobem. Vše je podřízeno aktuálním zájmům vnitřního dítěte, není tu prostor pro přijímání informací, které s tématem terapie nesouvisí.

A rituál péče o vnitřní dítě je pomůckou, která nabude důležitosti po terapii, když klient „ztratí“ možnost vhledu a nemá už přístup k žádným exkluzivním informačním zdrojům. Pak funguje jediná spolehlivá forma spojení s dítětem v nás – rituální, symbolický kontakt částečně naslepo.

Postupným očišťováním těchto tří hlavních prvků od všeho, co je pro daný účel zbytečné, a jejich promyšlenou, elegantní syntézou vznikl v Terapii něhou velmi originální a účinný nástroj, který může jednoduše přinést úlevu a štěstí mnoha lidem.

Část textu je se svolením klientky převzata z www.terapie-nehou.cz. Pro vážné zájemce je kontakt na klientku H. k dispozici na vyžádání u autora článku.

Zvyšte článku karmu!
Autor: Jan Havelka | | karma: 27.43 | přečteno: 7565 ×
Facebook Twitter Google Plus

Diskuse

Vstoupit

V diskusi je 11 příspěvků.
Poslední z 23. 6. 2010, 5:26

Poslední články autora
PŘEJÍT NA ÚVODNÍ STRÁNKU iDNES.cz