Pro povzbuzení bližních, trpících depresemi, uvádím příběh klientky, která dokázala v terapii svůj stav radikálně změnit.
Paní Borýsková se v listopadu 2009 přihlásila do terapie mailem, z něhož cituji:
„... Dovolila jsem si přečíst většinu textů na vašich stránkách a přála bych si začít s vaší pomocí s proměnou svého dosavadního životního postoje. Mám ale velkou obavu, že nebudu přijata, jsem totiž zcela nevidomá a je to na vzhledu patrné, mám to tak říkajíc „na čele napsáno“. Od přátel vím, že na prvním dojmu záleží a je to především dojem vizuální. Mohlo by vás to tedy přivést do rozpaků. Třeba jste neměl doposud zkušenost potkat nevidomé jinak, než na ulici a jejich svět vám bude hodně vzdálený. Může se stát, že při terapii potřebujete představy barev a obrazů a já je nemohu poskytnout a to mě z terapie vyřadí... Přeju vám hodně odvahy vstoupit někam, kam dobrovolně nikdo nechodí...“
Paní Borýsková měla diagnostikovanou depresi, byla na antidepresivech už sedm let. V terapii jsme nejprve řešili těžké pocity viny a méněcenosti vedoucí k sebevražedným sklonům. Po čtvrt roce terapie jsme se propracovali i k příjemnějším tématům, jako je dostatek fyzického pohybu, a před týdnem jsme spolu absolvovali pokračovací terapii v aquaparku.
Dnes, po čtvrt roce terapie, jsem od paní Borýskové dostal dárkem následující text:
Může nositel diagnózy „D E P R E S E“ vysadit antidepresiva?
Nejeden z nás, kteří jsme dostali do osudu depresi, a to nejen nějakou blbou náladu, ale faktickou diagnózu od psychiatra, si už tuhle otázku určitě položil. Někdo proto, že už se prostě cítil zdráv a někdo proto, že ho trápily stavy při změně léků, někdo taky proto, aby si dokázal, že má přece vůli se uzdravit sám a nechce skončit jako „závislák“. Někdy se člověk pokusí vysadit antidepresiva sám od sebe, ale většinou pak spláče nad vejdělkem a páni doktoři jsou na koni, že nám to přece říkali, že nás varovali, teď leda abychom honem nasadili nějaké silnější nebo jiné psychofarmakum...
V prosinci 2009 vstupuji do terapie něhou přesně s tímto problémem: Chci buď antidepresiva škrtnout ze svého života, nebo ať se proboha aspoň nezvyšuje jejich dávka. A dostávám ujištění, že to nepůjde z týdne na týden, ale že se s tím něco rozhodně dělat dá.
A skutečně – dnes, 16. března 2010, můžu všem depresníkům a depresistkám s čistým svědomím říci, že se opravdu něco udělat dalo! Ale nešlo to hned. V terapii dostanete návod, jak máte se sebou v kritických okamžicích, kdy vás deprese ničí, vlastně zacházet. Terapie pana Havelky nabízí klientům dva hlavní nástroje:
Péče o vnitřní dítě
Kdo při depresivních stavech dokáže držet a chránit svoje vnitřní dítě dřív, než sebe, má dost sil, aby se z krize dostal, ale v první řadě musí opravdu myslet na své vnitřní dítě. Ono je totiž na jeho péči zcela odkázáno. Využívá se při tom přirozené motivace tahat z maléru, ve kterém jsme společně, nejprve toho slabšího. Tato motivace je vrozená všem lidem a proto je relativně snadné ji v krizi nastartovat.
Rituál přijetí
Přijetí má smysl dělat ne z donucení, ale s láskou, která ráda pracuje pro druhé. Rituál přijetí jsem si sama iniciativně našla na webu, snažila se ho řadu týdnů rozchodit ve své každodenní praxi, ale až s pomocí pana terapeuta se mi podařilo vstřebat jeho význam. Na začátku terapie jsem sama sebe naprosto odmítala („technologicky vyjádřeno“ – byla jsem schopná se přijmout pouze na 5 %). Docela jsem se s rituálem přijetí nadřela, ale vyplatilo se to – minulý týden v aquaparku jsem už celý den s naprostou samozřejmostí udržela svých 100 %.
Jak je po vysazení antidepresiv
Dne 8. února 2010 jsem si řekla, že už jsem v terapii tak daleko, že si mohu troufnout vysadit antidepresiva s jistotou, že v terapii získané dovednosti mne udrží na živu i bez antidepresiv. Pan Havelka mi to sice neschválil, prý je ještě brzy, ale nakonec mě v tom sám podpořil. Dnes je to pět týdnů od data, kdy neberu žádná antidepresiva ani léky podporující spánek, a já děkuji svému rozhodnutí za mnoho dobrého:
- Začíná se mi vracet přirozený spánek, který už nemusím vyvolávat neurolem 1,0 mg, spím denně o dvě hodiny déle, dříve jsem se nedobrovolně budila v půl třetí, každý známe důsledky trvalého nedostatku spánku, dnes vstávám kolem páté. To značně zlepšuje start do dne.
- Pokud jsem užívala konkrétně Trittico 150 mg 1+1/3, do půl hodiny jsem nebyla schopná souvisle myslet a doma říkali: „Á ty už vypínáš“ a měli pravdu. Vadilo mi, že jsem v nepřirozeném stavu mysli, ve kterém a se kterým nemohu nic dělat. Toto se mi už nestává.
- Nemám žádnou specifickou dietu a přesto snad dosáhnu půvabnější figury, protože detoxikací přirozeně hubnu.
- Vrací se mi schopnost radovat se. Při antidepresivech jsem např. podala dobrý sportovní výkon, kolem mě se to radostí pokřikovalo, ale já jsem radost jen slyšela a neprojevovala, protože jsem ji nepociťovala, nanejvýš jsem se usmála. Ale minulý týden v aquaparku jsem se radovala naplno jak malé dítě.
- Biorytmus dne se srovnává, cítím v sobě uzdravující sílu. Je krásné vnímat, když se mi dříve pouze "pro-existovaný čas na zemi" proměnil v život, který si řídím v souladu se svojí touhou.
- Prožívám neuvěřitelně radostný kus svého života, všechno se daří, kolem mě lidé říkají, že si ode mně berou optimismus a že mě rádi potkávají. Dnes se se mnou zapovídala i sousedka, která se mnou nemluví od té doby, co tu bydlím a to už je šest let.
Věřte mi, že jsem během těchto pěti týdnů prošla lecjakými abstinenčními příznaky, ale jedinkrát jsem nemusela po antidepresivech sáhnout, dokonce mě to ani neláká. Žádná terapie vás deprese nezbaví úplně, ale když o to budete stát, naučíte se v terapii s depresí zacházet tak, aby vládkyní nad vámi nebyla ona, aby se role otočily, abyste depresi navždy dostali pod svoji kontrolu.
Abstinuju s radostí, sbohem antidepresiva! Panu Havelkovi zde děkuji veřejně.
Zdenka Borýsková.
(Pro vážné zájemce je kontakt na klientku k dispozici na vyžádání u autora článku.)
