Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Channelingová meditace

9. 08. 2013 13:06:13
Inspirován článkem Hany Borovské o otevírání třetího oka nabízím třináct let starý záznam své channelingové meditace. Zpětně se mi líbí moje tehdejší urputnost i jazyk, kterým jsem to popsal.

Rok po té, co jsem dostal od Romana Palky první channelingové zasvěcení, jsem měl před pár dny dojem, jako bych dostal pokyn, abych se Romanovi opět ozval a požádal ho o pomoc pro svůj další krok do světa Kontaktu. Jak jsem napsal tuto větu, hned se mi udělalo mdlo, neboť naše společná meditace skončila právě před několika hodinami a já jsem se z ní ještě úplně nevzpamatoval. Takže podle Romanovy rady teď sedím u klávesnice a chystám se zapsat čerstvé dojmy. Volám svou "pět a půlku", která to údajně řídila, aby mi teď pomohla popsat celou tu hrůzu ku prospěchu všem zúčastněným.

... Roman do poslední chvíle vedl ty své vcelku obvyklé řeči o vznešenosti Boha, a že kdo to nezažil, vůbec nic o duchovnu neví, že Tam je nekonečnost až příliš nekonečná, věčnost příliš věčná a Bůh příliš božský, ať se nachystám na pořádný ohňostroj a že už se předem těší, až si přečte můj popis těchto zážitků na Spirituálních stránkách. Znám tato jeho silná slova už dva roky a vcelku úspěšně je pouštím druhým uchem ven, nicméně se cítím příjemně naladěn a nedočkavý, jaké procento z nich se mi za chvíli promění ve skutečnost. Roman říká: "uvaž, že nyní prožiješ něco, co silně ovlivní celý tvůj život i inkarnace další" a já se chechtám nahlas, mám Romana za tohle přehánění rád.

Roman vytýčil cíl: jít do 55 % ponoru do "pět a půl" na dvě hodiny. Dává instrukce a jedem. Začínám s radostnou zvědavostí. "Pět a půlka" mi ukazuje mé vlastní duchovno ve formě stlačené pružiny, která už mnoho let touží marně po expanzi. Posloucháme hudbu a startujeme. Skrze tělo přicházejí vlny, které mě z něj začínají vyviklávat. Na obloze mysli svítají božské červánky, nádherné obrazy, rozsáhlé prostory, otevřené vesmíry, kosmické strašidelné procesy. Jsoucno ztrácí pevnost, zvedá se v něm vír, skrze nějž začíná svět někam odtékat, což mě začíná ohrožovat téměř na životě. Táhne mě to z těla ven způsobem nahánějícím čirý děs, motá se mi hlava, ztrácím rovnováhu, hrozí mě to zabít – shledávám se ve stavu panické hrůzy z naprostého rozpadu vlastní osobnosti. Roman říká: "Tohleto už je pětapůlka – to už je Božské, vidíš ho?", zjevně se v situaci orientuje nějak jinak než já, bojující o holý život. Ze všech sil se snažím udržet sám sebe pohromadě a mám strach, že se mi to nepodaří, že zemřu, opravdu fyzicky teď hned tady na místě zemřu a Květu s Bobešem tady nechám bez ochrany, to přeci nejde, to nesmím udělat ...

Roman mě postrkuje do změněného stavu vědomí a já se mu už aktivně bráním, už mě tam tlačí skoro proti mé vůli, postrkuje mě k okraji nejnebezpečnější propasti, jakou jsem kdy viděl, za tou propastí je vidět VEN – ven z osobnosti, ven z ega, ven z tohoto zaprděného těsného světa, kulisa známého jsoucna má najednou trhlinu a tou trhlinou prosvítá smrtelně nebezpečné Božství, jedna část ve mně ví, že TAM je ten opravdu žádoucí svět skutečné svobody, ale druhá část ví, že se tam živý nedostanu, a zběsile se té smrti brání. Jsem prostoupen strachem o život do poslední buňky těla, protože poznávám tuto situaci jako základní zablokování svého života. Do každého mého strachu byl odjakživa hojně přimíchán právě tento smrtelný strach a do každé mé touhy byla vždy hojně přimíchaná tato základní nenaplnitelná touha, touha po Božském, kterého nelze dosáhnout zaživa, ó jaká nehybnost, jaká strašlivá beznaděj!

Roman se mi posmívá: "Nejdeš přeci na funus, jdeš k Bohu. Furt jseš v sobě, podívej – já už jsem venku!" Jaká hrůza, on je fakt venku a táhne mě k sobě, no to mě zabije, ne, já to nechci, já tento děs nedokážu překonat, je mi hrozně zle, já bych si raději vystoupil, ale ono to už nejde ... "Připadá mi to, jako bych přemlouval dívku, aby mi byla po vůli, a ona dlouho nechce, bojí se." směje se Roman. Jeho slova mě bezprostředně ohrožují, neboť mě dále postrkují k okraji smrti, které se potřebuju ubránit za každou cenu. Říkám, že mi je blbě a Roman povídá, že odmítám Božské, že mě tam mé ego nechce pustit. To mě ego raději pustí do minulých životů, protože tam je ono přítomno také.

Snažím se nedat najevo, jak přesně to sedí. A hlavně nevím, jestli chci ještě vůbec pokračovat. "Ale to pak nemůže jít, když nevíš, jestli chceš!" povídá Roman a já vlastně už vím, že určitě nechci. Děsuplná hlubina zmaru je pro mě nepřekročitelná, a já naléhavě potřebuju zůstat držet pohromadě, nerozptýlit se do nicoty. "Ego držíš pohromadě, tak jsi mimo Božství. Pak ti to pochopitelně nemůže fungovat." Ano, bojím se smrti až mi pot teče z čela. "To je normální, u tohodle lidi i zvrací!" uklidňuje mě Roman. "Buďto máš ego, nebo Boha, to se přeci píše v každé knížce!"

Zvracení asi také přijde, co mám dělat, přeci si teď nepobliju obývák, proboha to zas bude ostuda... Roman mi přináší lavór, dávám si ho na klín a když mě poryv kosmického víru strhává příliš, svírám ho jako jediné křehké pouto s rozpadajícím se reálným světem. Roman se tomu opět chechtá, prý jestli nechci s tím lavórem vyfotit, že by to byl cenný dokument mé duchovní cesty. Hrozná situace.

Zároveň bych to už naléhavě potřeboval skončit a zároveň mě přeci jenom láká onen kosmický výhled skrze pukliny narušující obvyklou bezpečnost známé reality. Trochu se uklidňuju, neboť když se hodně snažím, udržím se pohromadě, takže mě kosmické víry neohrožují tak bezprostředně, jak jsem se zpočátku bál. Roman mi dodává odvahu a říká, ať plynu s hubou. Tahle hudba dělá s naším vesmírem příšerné věci, otřásá s jeho základy. Kromě hrůzy je to zároveň velmi krásné. Občas mě někam odnese téměř v bezvědomí, já se s trhnutím vracím zpátky a opět si kompletuju svou bytost z úlomků, které se vždycky narychlo vracejí ze všech koutů vesmíru. Normálně bojuju o přežití, a už to vypadá, že tentokrát se ubráním.

Trochu se tím uklidňuju a Roman hlásí prohlubování ponoru. Mluví jakoby koukal na nějaký tachometr, který nám oběma měří hloubku ponoru v procentech – a už jsme prý přes třicet. Žádný takový tachometr nevidím, ale je to fakt HODNĚ JINÉ, je to MNOHEM VÍC SKUTEČNÉ, než jsem si dokázal představit v nejdivočejších snech. Plynu s hudbou, rukama míchám hvězdy, vidím odstíny barev nebeské duhy, ale zároveň jako bych ztrácel výšku a už je jasné, že na 55 % se nedostanu. Roman hlásí ponor asi 46 % a já už cítím sestup. Přestávám se bát, ale zůstává ve mně hluboce smutná jistota, že TAMTEN VOLNÝ PROSTOR je mnohem skutečnější, než můj omezený všednodenní svět a že mé touhy odvždy provždy míří PRÁVĚ TAM a že se tam zároveň neodvážím vstoupit.

Ani si pořádně nevšimnu, kdy Roman odejde. Setrvávám v doznívání, je mi zima a smutno, rozhlížím se po prázdném obýváku a nahlížím, jak bezcennou pomůckou jsou všechna ta čoudítka a olejové lampičky, kterými jsem si své vězení přizdobil. Měl já jsem tohle zapotřebí? Bude se mi vůbec chtít psát o takovém debaklu? Právě když se rozhoduju, že se mi o tom psát nechce, že jsem předem znechucen plky, které mi pak zas budou po mejlu radit notoričtí čtenáři duchovních knížek, telefonuje Roman, ptá se jak je, a doporučuje mi, ať to přeci jenom na ten Internet napíšu, že on se teď právě chystá pustit do své jednadvacáté meditace a tak své popisy uveřejníme oba, a že každý se bojí, že tahle exkurze ještě nic strašného nebyla, ta pravá hrůza číhá teprve o kus dál, kde je egu šaháno na kořínek jaksi definitivně, a že až se budu cítit, dáme repete a půjde to už líp, napoprvé toho bylo na mě moc... a že pak ještě přijde temná noc duše... a já si uvědomuji, že ho beru o hodně víc vážně, než jsem ho bral ještě ráno, a že od téhle chvíle svět asi už opravdu nebude nikdy úplně stejný jako byl doteď.

Vzpomínám si, že před tím mě dnes ráno vzbudil katastrofický sen. Zkoušeli jsme v noci vypouštět nový typ kosmické rakety, bylá velká, krásná, bleděmodrá a průsvitná trochu jako i-mac. Ve výšce okolo kilometru se začala zastavovat a potácet, kolegové se zděsili o něco dřív než já, to už se raketa řítila nekontrolovaným pohybem k zemi, spadla do chatové oblasti několik set metrů od nás a krajinou pak otřásala série nebezpečně vypadajících výbuchů, které tu celou chatovou oblast rozhazovaly vysoko do povětří pravděpodobně i s jejími obyvateli. Než jsem na ně stačil pořádně pomyslet, probudil jsem se s úlevou, že to byl jen sen.

Realito, kdy já se v tobě konečně vyznám?

(prožito a zapsáno 5. 2. 2000)

Autor: Jan Havelka | pátek 9.8.2013 13:06 | karma článku: 13.32 | přečteno: 1200x

Další články blogera

Tato rubrika neobsahuje žádné články...

Další články z rubriky Ostatní

Milan Radek

Kdo je tu dnes rasista aneb obejmi nácka ( v Dánsku)

Antifa a někteří černoši co nikdy nebyli otroci nadávají bělochům co nikdy nebyli ani náckové ani otrokáři. Jižanské symboly se v tichu noci odklízejí, vlajku Antify hrdě zvedli před radnicí ve Vriginii. Antifa když protestuje

17.8.2017 v 0:02 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 72 | Diskuse

Libuse Palkova

Adéla ještě nevečeřela

Večeře ve dvou by měla být romantická, svíčky, víno, tichá hudba-však víte. Někdy se to ale múže trochu zvrtnout a vypadat spíš jako ve filmu Adéla ještě nevečeřela.

16.8.2017 v 23:10 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 69 | Diskuse

Petr Omelka

Pozor na víly !?

Náš lužní les ukrývá mnohá tajemství a někdy i nástrahy, o kterých nemá běžný turista sebemenší tušení...

16.8.2017 v 22:57 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 61 | Diskuse

Libuse Palkova

Jak balit ženský

Každý chlap má svůj recept, jak balit holky-někdo je takzvanej ukecávač, jinej na to jde přes fyzično a vystavuje svaly vymakaný ve fitku, jinej přes dárky, další pak slíbí hory doly a pak zmizí...

16.8.2017 v 19:02 | Karma článku: 11.16 | Přečteno: 620 | Diskuse

Martina Studzinská

Dobrodružství, na které se nezapomíná

Boby seděl v autě popojížděl pomalu v koloně. Nevěděl, co zažije, až se tahle kolona rozjede. Nedokázal si to ani představit. Přejížděl totiž do Československa skrz takzvanou železnou oponu a psal se rok 1968.

16.8.2017 v 18:27 | Karma článku: 5.98 | Přečteno: 222 | Diskuse
Počet článků 14 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 7075

65 let, celoživotní hledač pravdy a terapeut - specialista na temnou noc duše.

www.vnitrni-dite.cz
www.transformacni-terapie.cz
www.terapie-nehou.cz
www.havelka.info

Seznam rubrik

Napište mi

Vzkaz autorovi


Zbývá 1000 znaků.


Toto opatření slouží jako ochrana proti webovým robotům.
Při zapnutém javaskriptu se pole vyplní automaticky.


více


Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.