„Častým zdrojem duševních problémů je potlačená sexualita,“ prohlásil Sigmund Freud začátkem minulého století. O sto let později, kdy vstupujeme do věku Vodnáře, se ukazuje, že ještě podstatnějším zdrojem duševních problémů je potlačená spiritualita. Tím se nemyslí odmítání případné touhy sedět v lotosu a zpívat alikvotně ÓM, ale ignorování naší základní životní situace, která je z principu duchovní.
Člověk je spirituální bytost
Lidská bytost je ve své podstatě nesmrtelný duch, který sem na svět přišel odjinud jako cizinec na misi. Aby ji mohl v pozemském prostředí plnit, vtělil se do hrubohmotného pozemského těla, které je zde domorodcem. Až jednou mise skončí, cizinec se vrátí tam, odkud přišel, kdežto domorodec tady zůstane a rozpadne se v prach.
Výše uvedená spirituální hypotéza je snad nejdůležitějším klíčem k duševnímu zdraví a mně trvalo čtyřicet let, než mi došlo, jak funguje. To není věc slepé víry, která může člověka až debilizovat, ale věc vhledu, který člověku pomůže pochopit, jak v něm tyto dvě základní složky - duch a tělo - vlastně fungují a jak je třeba s nimi zacházet.
Duch je tu cizinec
Náš příchod na svět se podobá parašutistickému skoku do nepřátelského prostředí. Skočíme - ale i když se nám tady nelíbí, nemůžeme se už ani rychle a snadno vrátit zpátky, ani navázat spojení s původním domovem. Dovoluji si tvrdit, že onen pocit cizoty tady zažívá každý vnímavý lidský duch a často se s ním vyrovnává celý život.
Člověk přichází na svět proto, aby tady plnil misi - smysl svého života. Při vtělení jako by ztrácí vědomí, které pak řadu let pracně získává zpět, takže sebe-vědomou bytostí se opět stává až v pubertě. Tehdy obvykle nastane okamžik, kdy se začne na svoji misi naléhavě ptát, kdy si řekne: „Ano, jsem tady, asi to má mít nějaký smysl, ale já ho nikde nevidím. Tak co si s tímto životem počnu?"
Tělo je tu domorodec
Aby mohl v pozemském prostředí vůbec fungovat, dostává cizinec-duch při vtělení k dispozici domorodce-tělo. Úkolem domorodce je postarat se o pozemské projevení a přežití jemu svěřeného cizince. Tělo je vybaveno pozemskými nástroji, jako jsou ruce, nohy, oči, uši a mozek. Funkcí nohou je chůze, funkcí očí je zrak, funkcí mozku je intelekt. Intelekt je součást těla. Nemá se spiritualitou nic společného. Jelikož intelekt je z principu omezen na hmotu, prostor a čas, nemá žádnou schopnost pochopit podstatu naší pozemské mise, neboť její skutečný důvod leží úplně mimo tento hmotný svět a byl formulován ještě dříve, než se člověk vtělil.
Smysl života
Když se člověk v pubertě začíná ptát na smysl života, ptá se ve skutečnosti na podrobnosti své mise, protože naléhavě tuší, že něco takového musí existovat. A tak se na to začne ptát druhých, aby postupně zjišťoval, že oni to obvykle nevědí, ale nevědí, že to nevědí. Pokud člověk neuvízne v osidlech náboženství, duchovních nauk a filosofií, zbude mu nakonec jediná možnost - ptát se svého vlastního rozumu. Ale právě rozum je tím hlavním, kdo to neví, ale naprosto neví, že to neví. Domorodec svému cizinci vždy něco moudrého poradí, ale fungovat to nebude. Klíče k naší misi totiž leží výhradně v naší touze.
Rozum a touha
V našem vnitřním světě se domorodec (intelekt, vytvářený tělesným mozkem) projevuje jako rozum. Cizinec (nesmrtelný duch) se v nás projevuje jako cit a touha. Náboženství nás po tisíce let učí, že touha je zlo, například že je důsledkem dědičného hříchu, a proto ji musíme odmítat. Odmítání vlastní touhy je dnes nejčastější příčinou duševního nepohodlí, vnitřní nesvobody a tísnivého pocitu, že nejsme sami sebou.
Můžeme si toho všimnout při pohledu na volně letící ptáky, kdy pocítíme rozdíl mezi jejich svobodou a naší nesbodou. Všichni živí tvorové na zemi žijí svobodný život, s výjimkou lidí a jejich domácích zvířat. Zvířata svoji touhu neodmítají, nemají na to dostatečně vyvinutý rozum. Proto dělají neustále pouze to, co chtějí a nikdy nedělají nic, co nechtějí. (Toto je jediná skutečná definice svobody :-).
Lidské city a touhy jsou duchovní
Konečně se dostáváme k tomu podstatnému. Na rozdíl od zvířat jsou lidské city a touhy ve své podstatě duchovní. Každý vnímavý člověk na dně své duše hluboce touží po kráse, lásce, harmonii, stříbrném větru, romantice, po štěstí a naplnění, po pomoci těm, kterým je zle. Mnoho z nás ve své touze zřetelně vnímá i touhu po Bohu, po pravdě, po kontaktu s Vesmírem, po světlých výšinách. Tyto duchovní city a touhy jsou tou jedinou skutečně fungující a kompetentní „GPS", kterou jsme si s sebou do nevlídného pozemského prostředí přinesli proto, aby nám tady pomohla splnit naší misi, abychom se mohli učit uskutečňovat naši touhu po vzestupu.
Zablokovaná touha
Tento svět je ale řízen rozumem a jím ovládanými náboženstvími a naukami, které nám tvrdí, že skutečná pravda se nachází ve svatých knihách. Svaté knihy napsali lidé svým pozemským rozumem (a soudě podle ovoce, jejich motivem nejspíš nebylo pomoci nám z našich problémů), kdežto náš cit a touha přicházejí z mnohem vyšších rovin, protože do nás byly vloženy už při našem stvoření. Naše vlastní city a touhy jsou mnohem starší, mnohem původnější, než všechny svaté knihy celého světa dohromady. Jenže my - v tomto rozumově řízeném světě - obvykle odvahu řídit se vlastní touhou postrádáme. Protože se vlastní touhou neřídíme, nedokážeme uskutečňovat svoji misi. Dokonce ji obvykle nedokážeme ani vnímat.
Zapečetěná obálka
Můžeme si představit, že jsme s sebou na cestu do pozemského prostředí dostali zapečetěnou obálku, v níž je naše mise popsána docela srozumitelně. Na pečeti je nápis: „otevřít teprve tehdy, až budeš dospělý". Lidé o této obálce často vědí a někdy i dlouhé roky hledají fintu, jak ji rozpečetit. Jenže ona vytoužená informace tam není uložena ve formátu TXT, ale ve formě touhy.
Dospělostí se zde myslí nejen schopnost své touhy vnímat, ale hlavně se jimi řídit. Dosáhne-li člověk takové emocionální dospělosti, že je schopen řídit svůj život svojí vlastní touhou, obálka s pokyny se začne samočinně otevírat a člověk začne konečně bezprostředně chápat svoji misi, čili smysl svého života. Třešinkou na tomto dortu je pokaždé hluboká vděčnost za to, že mise je tím nekrásnějším cílem, který si člověk pro sebe dokázal vůbec představit. Informace o smyslu života je svým způsobem přítomna ve vědomí vždy, je to sám kořen naší touhy, ale my se musíme často dlouhé roky učit alespoň trochu jí důvěřovat.
Terapeutický nástroj
Sama tato pohádka, tato spirituální hypotéza, je už terapeutickým nástrojem, je-li přijata citem a prožita. Okolo této pohádky se točí celá transformační terapie. Jestliže rozumový svět pomáhal člověku potlačit jeho touhu po tolik dlouhých let, je v terapii na podporu, uvolnění a přijetí své vlastní touhy potřeba vynaložit nějaký čas.
