Proměny bolesti
Pokud s námi zacházeli v dětství nevlídně, zacházíme sami se sebou stejně nevlídně i dnes. Pokud jsme v dětství pod tímto zacházením cítili emocionální bolest, cítíme ji úplně stejně i dnes, když se sebou nevlídně zacházíme my sami.
Kdo slyší o tomto poznatku poprvé, považuje jej přinejlepším za zajímavou hypotézu, častěji za nesrozumitelný nesmysl, který se ho netýká. Způsob, jakým sami se sebou zacházíme, je obvykle zcela nevědomý. Jak nevlídně sami se sebou zacházíme, obvykle vůbec nevnímáme, neboť nám to připadá naprosto přirozené a absolutně oprávněné. Způsob, jakým s námi v dětství zacházeli, se nám vštípil asi podobně jako mateřský jazyk. Tak, jako nás naučili, že stolu se říká „stůl", naučili nás, že se s námi má zacházet nevlídně. My to tak pak děláme celý život, aniž bychom tušili, jaké utrpení si tím způsobujeme.
Jestliže jsme v dětství prošli nevlídným zacházením, obvykle se domníváme, že naše emocionální problémy v dospělosti jsou přirozeným důsledkem bolesti prožité v dětství. Předpokládáme, že bolest prožitá tehdy má takovou „setrvačnost“, že bolí ještě dnes, třeba i po několika desítkách let. Na podobném předpokladu (že za dnešní bolestí se skrývá restimulovaná bolest z dětství) funguje například regresní terapie, která se snaží zlepšit emocionální kondici v dospělosti odhojením bolesti v dětství. Klienti, kteří podstoupili regresní terapii svých dětských citových zranění, uvádějí, že regrese je v tomto případě účinná jen velmi málo nebo vůbec.
Příčinou úzkostí a depresí v dospělosti není totiž bolest prožitá v dětství. Ta už se dávno zahojila přirozenými mechanismy mysli. Příčinou dnešních úzkostí a depresí je bolest, kterou si sami působíme tím, že i teď se sebou nevědomky zacházíme právě tak nevlídně, jak nás to v dětství naučili.
Jak se sebou zacházíme?
Prvním a nejdůležitějším krokem v terapii vnitřního dítěte je najít důkazy o platnosti tohoto poznatku, aby klient uznal, že platí i v jeho případě. Klientovi je třeba pomoci aby dosáhnul jasného vhledu do způsobu, jakým se sebou zachází, aby sám uviděl nehumánnost svého počínání a začal se zajímat o způsob, jak s tím přestat:
Jak jste se cítila v dětství?
Dobře, a svým rodičům jsem už dávno odpustila.
Co vám říkali o vás?
Nerozumím...
Jaká říkali, že jste holčička?
Když jsem něco rozbila, říkala mi maminka, že jsem k ničemu.
Co říkáte v takových chvílích sobě vy dnes?
Já se mám ráda, hodně jsem na tom už zapracovala.
Když něco zkazíte, jak se cítíte?
Pochopitelně se cítím špatně.
A co si v té chvíli říkáte?
No... že jsem k ničemu, ale to je přeci jasné, když jsem to zkazila, ne?
Najděte v dětství událost, kdy vám maminka říká, že jste k ničemu.
Když jsem byla nemocná, vylila jsem si jednou omylem kakao do postele. Maminka na mě křičela, že jsem k ničemu, že všechno zkazím, a dala mi pár facek.
Jak jste se cítila?
Hrozně. Bylo mi jasné, že jsem opravdu k ničemu.
Kdy naposledy jste se takto cítila teď v dospělosti?
Před chvílí, když jsem jela na terapii, zapomněla jsem ten papír s dopravním spojením k vám a najednou jsem nevěděla, na co mám z metra přestoupit. A pak jsem zjistila, že jsem doma nechala i mobil.
Co jste si v tu chvíli říkala?
Že jsem k ničemu, že všechno zkazím, že bych si nejradši dala pár facek.
Jak jste se pak cítila?
Hrozně. Bylo mi jasné, že jsem k ničemu.
Už to vidíte?
Co?
Že jak zacházeli oni s vámi tehdy, zacházíte sama se sebou dnes a kvůli tomu se dnes cítíte stejně mizerně jako tehdy.
Ježišmarjá... vždyť to je jako přes kopírák, já dokonce používám úplně stejná slova jako moje maminka... Jak to, že jsem si toho nikdy nevšimla? A dá se s tím vůbec něco dělat?
Proč se tomu říká vnitřní dítě?
Abychom mohli emocionálně dospět, potřebujeme v dětství dostat určité množství „emocionálních růstových vitamínů“ - lásky, přijetí a spojenectví. Dostaneme-li jich méně, emocionálně vývojově zamrzneme v tom věku, kdy jsme deficit lásky pociťovali nejvíce. Zatímco naše tělo, intelekt a energetika dospěly (neboť fyzickou potravu nám naše civilizace obstarat umí), citově podvyživená emocionalita zůstala vězet v nedospělém, dětském stadiu (neboť emocionální potravu nám naše postkřesťanská civilizace často obstarat neumí). A právě této retardované, vyhladovělé emocionalitě se říká zraněné vnitřní dítě.
Zraněné vnitřní dítě je personifikací našeho emocionálního hladu. Dostaneme-li se do situace, která něčím připomene nevlídné zacházení v dětství, dokáže naše vnitřní dítě rozpoutat opravdové emocionální zoufalství. Při troše bdělosti si v takové chvíli možná všimneme, že to, co s námi v tu chvíli lomcuje, jsou dětské emoce. Ale protože jsme už dospělí, a emoce tak mají k dispozici naší dospělou energetiku, dokáží s ní někdy rozpoutat pravé emocionální peklo, které nám umí vzít půdu pod nohama a debilizovat nás.
Vnitřní dítě je typická pohádková bytost, neboť současně evidentně existuje i neexistuje. Samozřejmě, že neexistuje, je přece jasné, že ve mně žádný malý chlapeček nebydlí. Samozřejmě že existuje, protože se emocionálně projevuje naprosto konkrétním, nepřehlédnutelným způsobem, ale hlavně s ním lze v pokročilejším stadiu terapie bez problémů navázat channelingový verbální kontakt a komunikovat s ním jako s klientem.
Vnitřní dítě a úzkost
Najděte událost, kdy jste potřebovala, aby vám maminka pomohla vyřešit problém, který byl nad vaše síly.
Jednou mi spolužačka sebrala peníze, které jsem dostala na fotografii naší třídy. Nevěděla jsem, co mám dělat, přišla jsem domů s brekem a bez fotografie.
Jak reagovala maminka?
Okřikla mě, ať jí dám s takovými zbytečnostmi pokoj, že nemá čas, protože má práci. Že snad nejsem normální, když dělám takové blbosti.
Jak jste se cítila?
Hrozně, viděla jsem, že moje problémy ji nezajímají.
A jak zacházíte teď, v dospělosti se svojí úzkostí?
Nerozumím...
Když za vámi přijde vaše úzkost, co jí řeknete?
Mám se ráda, tohle už mám z předchozích seminářů vyřešené.
Pociťujete někdy úzkost?
No... někdy ano.
Kdy k vám naposledy přišla úzkost a vy jste na ni neměla čas, protože jste měla práci?
Dnes mi šéf našel chyby v účetnictví. Řekl mi to docela slušně, ale já vím, že od příštího roku má být naše oddělení menší, takže když budu dělat chyby, vyhodí mě z práce.
Byla tam úzkost?
Pochopitelně, když máte strach, že vás vyhodí...
A co jste té úzkosti řekla?
Že snad není normální, ať mi dá pokoj, že teď potřebuji opravit ty chyby v účetnictví. Musím přece v práci pracovat, nemám čas na takové zbytečnosti. Nenávidím ji, kazí mi život!
Neměla k vám náhodou vaše maminka někdy úplně stejný postoj?
... (pláč) ... Ano, jednou, když se na mě maminka hodně zlobila, řekla mi, že mě nenávidí, že jsem jí zkazila život... Bože můj! Tak mě to tehdy bolelo! A já se teď ke své úzkostné vnitřní holčičce chovám úplně stejně šíleně...
Terapie
Jakmile je v terapii nevlídné zacházení s vnitřním dítětem dostatečně nemilosrdně odkryto a klient se z tohoto objevu dostatečně vzpamatuje, nastává čas pro hojení. Princip terapie vnitřního dítěte je pak už překvapivě prostý.
Tak, jak s námi zacházeli, když jsme byli malí, zacházíme sami se sebou, když jsme velcí. Jako jsme se cítili zle v dětství, když s námi špatně zacházeli druzí, cítíme se zle i dnes, když se sebou špatně zacházíme my sami. A tak, jak jsme chtěli, aby se s námi zacházelo v dětství, musíme se sebou sami zacházet v dospělosti. Naším úkolem je stát se sami sobě tím ideálním rodičem, kterého jsme tehdy potřebovali. Jediný, kdo je dnes schopen našemu vnitřnímu dítěti doplnit jeho chronický emocionální dluh, jsme my sami.
Terapie vnitřního dítěte spočívá v nácviku, jak s ním vlídně a laskavě zacházet. A o tom bude některý z následujících článků.
