Sigmund Freud prohlásil, že „člověk není pánem ve svém domě“. I když je dnes
Freudova psychoanalýza považována za překonanou (což mohu osobně dosvědčit,
neboť jsem byl čtyři roky jejím klientem :-), Freudův citát platí stále.
Z hlediska psychoterapie nám často není dobře především proto, že „nejsme pánem
ve svém vlastním domě“.
Spletitá struktura osobnosti
Naši osobnost si můžeme představit jako království, v němž žije řada bytostí – našich podosobností, které mezi sebou komunikují nejrůznějšími způsoby, mnohdy i antagonistickými. Některé spolu kamarádí, jiné se navzájem nenávidí, potlačují, vytěsňují. A my za celý ten cirkus zodpovídáme svojí karmou.
Těmito detaily se obvykle začneme doopravdy zabývat až tehdy, kdy nám přestane být se sebou samými dobře, což se dnes stává už i v lepších rodinách. Je-li nám se sebou špatně jenom trochu, spraví to meditace, sex, kultura, práce, chlast, drogy či jiné více či méně smysluplné únikové aktivity. Je-li nám už se sebou hodně špatně a máme-li dostatečně vyvinutý pud sebezáchovy, navštívíme psychoterapeuta (jako poslední pokus předtím, než pod ten vlak skočíme natvrdo). A v úvodním terapeutickém rozhovoru pokaždé vyjde najevo to samé: nejsme pány ve svém domě. Jinými slovy, naše království je ovládáno destruktivními opozičními silami, které se nám už dávno vymkly z ruky, takže si dělají, co chtějí bez ohledu na náš nesouhlas. Nejenže nám v tom není dobře, ale často se děsíme především hrozivě narůstajícího karmického dluhu – očekávaných budoucích následků našeho dnešního negativního myšlení.
Atmosféra v našem království
Jednou se základních snah psychoterapie je pomoci uvidět, pochopit a přijmout, že za celý ten cirkus v našem království opravdu zodpovídáme my, svojí osobní karmou. V souladu s naší neblahou civilizační tradicí ale místo toho obvykle raději přepokládáme, že zodpovědnost za náš pokleslý stav má někdo jiný. Pokud za to nemůže manžel, vláda, blížící se rok 2012 či temné síly, určitě to mají na svědomí naše vlastní nechtěné podosobnosti (nemorální touha, ubrečené vnitřní dítě či prostě nežádoucí vlastní přecitlivělost). Zdánlivě logickým krokem je pak vyhlášení „vnitřní občanské války“ s cílem zbavit tyto naše vnitřní škůdce vlivu.
Kdybychom vyhlásili válku vlastnímu oku nebo ruce, tak snadné by to pro nás nebylo, protože náš integrovaný nervový systém by okamžitě hlásil každou bolest tak důrazně, že bychom si takové sebepoškozování rychle rozmysleli. Ale spletitá struktura naší osobnosti nám zdánlivě umožňuje ubližovat vlastním podosobnostem bez omezení. A tak přečasto zaháníme své touhy jako zlá, nebezpečná zvířata do klecí a svou citlivost uvrhujeme do hladomorny, protože kdo to s ní má vydržet?
Naše osobnost není integrovaná tak jednoduše jako nervový systém, takže psychická bolest, kterou působíme svým podosobnostem, se do nás prosákne se zpožděním, nepoznána, ale prosákne se k nám spolehlivě vždy. Citové nádrže všech našich podosobností a naše vlastní citová nádrž jsou totiž z principu spojené nádoby.
Jak být osvíceným pánem
Učme se být vládci přísnými, ale laskavými, tak nám přece napovídá každá pohádka. Pochopme, že atmosféra v našem království závisí především na tom, jak my sami zacházíme se svými poddanými. Pokud jsme jim vyhlásili válku, je naše království přirozeně ve válečném stavu se všemi negativními důsledky. Chceme-li mít v království mír, my sami musíme tuto válku nejprve zastavit.
Starejme se, aby se naši poddaní s námi cítili dobře, a to pokud možno úplně všichni. Definitivně zrušme mučírny, moudře otevírejme dveře vězení a všechny vězně amnestujme. Nastolme demokracii, aby i ten nejmenší mohl být vyslyšen, zrušme cenzuru a nedopusťme vznik utlačovaných menšin. A především je všechny milujme, přijímejme a integrujme tak, aby každá podosobnost měla v našem království své důstojné místo. Ony nám to vrátí láskou, která od nich nejen nepozorovaně přiteče do naší citové nádrže, ale způsobí i přirozené upevnění naší mocenské pozice a opravdový rozkvět království. Pak si budeme moci říci „Konečně se učím být opravdovým pánem ve svém domě.“.
